Tak jako jindy v neděli, i tentokráte jsem si vyjel na malou odpolední vyjížďku po okolí, načerpat energii a krásné pocity z pohodové jízdy krajinou. Vše probíhá nádherně až do té chvíle, než mě velmi „dravým způsobem“ předjíždějí v poměrně nepřehledném úseku tři motorkáři.

V první chvíli radostně (vždy mám blažený pocit, když míjím jiného motorkáře a mohu mu pokynout, pokochat se na okamžik jiným nablýskaným strojem,…) zdravím v domnění, že také oni zamávají mně, než se mi ztratí v dohledu. Bohužel, nestalo se tak. Říkám si, no nic, nevadí, asi moc pospíchali a třeba mě přehlédli. Ještě jsem si v duchu říkal, kam tak moc pospíchají, že museli předjíždět při plné čáře v naprosto rizikovém úseku a nepočkali na rovný úsek, který záhy následuje.

Po ujetí cca dvou kilometrů se nestačím divit. Již z dálky vidím tři motorkáře, jak na přilehlém odpočívadle sesedají ze svých očesaných a dosti „upravených“ strojů, rázně spolu gestikulují a sundávají si své nablýskané „SS helmy“!.

Podruhé jim tedy pokynu s úmyslem pokračovat v započaté jízdě prosluněnou krajinou. Opět nezdraví, zato zuřivými gesty naznačují, abych odbočil k nim. Činím tak pouze ze strachu, že jsem nevědomky během své předchozí jízdy nedejbože něco nekalého způsobil, či snad mám nějaký technický nedostatek na svém miláčkovi?

Další momenty se odehrávají velmi rychle, ještě než si stačím sundat helmu, nejmenší z těch tří, mi kope do předního kola, druhý na mě křičí. Okamžitě si sundej bundu! Nechápavě a s velkým údivem na ně hledím, stále v přesvědčení, že jde o nějaký omyl.

To se na mě už další sápe, snažíce se strhnout mi ze zad vlastnoručně vytvořenou nášivku na mé ryflové vestě, kterou si příležitostně oblékám na koženou motorkářskou bundu. Mám na ní spoustu nášivek pořízených ze svých moto-cest, které ve mně následně vždy budí jistou míru sentimentu.

Na inkriminované nášivce jsem měl vyšit originální návrh loga s nápisem smyšleného názvu neexistujícího motogangu, který jsme slavnostně založili s kamarádem v dobách ještě totalitních při občasných projížďkách lesními stezkami na Babetách.

Stále ještě nechápavě ale již s dosti pozměněnou náladou se snažím vstát s motorky, abych lépe ustál „nájezdy agresorů“. S odstupem času jsem rád, že se mi to nepodařilo.

Konečně se nejšikovnějšímu z oné trojice povedlo servat inkriminovanou nášivku z mých pubescentních let. Druhý okamžitě vytahuje zapalovač a rituálně před zraky mými a svých spolubojovníků nebohou výšivku zapaluje. Po částečném shoření, kdy již zřejmě dotyčného plamen započal pálit, odhazuje zbylý fragment již jen matně připomínající výšivku na zem. Radostně ji ještě několikráte zadupe do hlíny se slovy „tak a je to!“.

Konečně (zřejmě šéf party) na mě promluví první srozumitelnou větu. „Tak abys hošánku věděl, tohle je naposledy, co ti to projde. Příště ti nejen zapálíme bundu, ale navíc ti rozbijeme hubu!“

Zmáhám se na jediné. „Co jsem vám já a má nášivka udělali?“ Odpovědi se mi nedostává, pouze třetí z party ukazuje na pouťově vyhlížející černo-červenou kruhovou výšivku „přes celá záda“ na své roztrhané riflové bundě od vietnamců, s nepřehlédnutelným názvem klubu, začínajícím rudými písmeny MC….

Naposledy ke mně promlouvá, již na odjezdu, zřejmě předseda tohoto sdružení. „A nezapomeň si svou motorku hlídat, aby se ti náhodou nestalo, že ti spadne ze stojánku…“.

Nechápavě sedím za řidítky, zírám na zvířený prach od právě se vzdalujících motorek.

>>Zdroj: „idragons.cz“:[http://idragons.cz/view.php?cisloclanku=2006030801]<<

*******

Tak takto by se teda neměl chovat nikdo z našeho klubu a pevně věřím, že se tak ani chovat nikdo nikdy nebude.

Ti tzv. motorkáři z našeho příběhu nejsou nic víc než partička pubertálních zmrdů, kteří by zasloužili přes hubu.

A právě takový dělají nám „normálním“ špatnou pověst ať už se jedná o piráty silnic nebo dobrovolné dárce orgánů.